„Co vidíme v druhých, je odraz nás samotných“
– C.G. Jung
U příkladu „Nikdo mě nemá rád“ se můžu zamyslet nad těmito otázkami:
Mám ráda sama sebe?! Jak vím, že mě skutečně lidé nemají rádi? Jak vypadá, když mě druzí nemají rádi? Kdo mě naopak rád má? Co očekávám od člověka, o kterém mohu říct, že mě má rád? A vědí druzí, co od nich očekávám? Co mě vede k myšlence, že od druhých můžu cokoliv očekávat? Chci je měnit, aby byli takoví, co já očekávám? Vím, co pro druhé znamená „mít rád“ jiného člověka? Jak to zjistím? Jak zjistím, co si myslí druzí? Jak zjistím, co chtějí druzí? Zeptám se, pokud to potřebuji vědět, je to tak? Bez komunikace s druhými žiju ve své iluzi o druhých, i o sobě samotné. Pokud se ovšem nechci utápět ve své sebelítosti. Nicméně, všechno je to zkušenost.
Jak často máme vlastně skutečné nedostatky a jak často jde o pouhý pocit?
Negativní pocity plynou z pocitu nedostatku. Nedostatku sebevědomí, síly, poznání, informací, času, blahobytu a tak dále. Vždy si můžeme říct – co nejhoršího se může stát? Tím si dáme limit a vše před tím je vlastně pro nás dostupné. Každý pocit nedostatku v sobě můžeme překonat. Ale často to neděláme ze strachu. Nicméně ironií je, že čím více člověk prožívá životních zkušeností, chodí do výzev a využívá i riskantních příležitostí, tím více strach opadá. Takže čím více zkušeností nabýváme, tím méně se obáváme. V každé zkušenosti se překonáváme a posilujeme se. Tím získáváme nad sebou kontrolu a sebejistotu. Energii dáváme i do lenošení a vyhýbání se situacím, ve kterých se potřebujeme překonat. Svou energii jen soustředíme a kdykoliv ji můžeme přesměrovat. Nicméně, za nás nikdo nic neudělá, to víme. Náš život prostě začíná a končí u nás samotných. Odpovědi i řešení, která hledáme, jsou v nás.
Pokud hledáme příčiny v okolí, odsouváme odpovědnost za sebe na okolí. Zrcadlíme své pocity v druhých, byť je oni sami vůbec nepociťují. Tak funguje mozek. Z pohledu neurologie každý mozek zpracovává jiné informace. Víme, že přirozeně dva lidé popíšou jednu situaci odlišně. Mozek si i sám vytváří informace, dokresluje je nebo používá již uložené informace, aby si ulehčil práci. A to zvlášť, jsme-li unavení nebo se nesoustředíme. Pak se může například stát, že nevidíme provedenou změnu v nápisu, okolo kterého chodíme každý den a nápis pokaždé čteme. Každý vnímáme jinak, vidíme jiné rozsahy, každý slyšíme rozdílně (ukázka)
Vlivů na člověka je opravdu mnoho, už od narození. Rodiče, rodina, kultura, škola, prostředí, systém. Od všech dostáváme různé diktáty, které se mění v hluboko zakořeněné programy. Ty pak zase překonáváme, jakmile chceme žít svůj vlastní život.
Je nějaký člověk, který s jistotou může vědět, co já si mám prožít? Je vůbec někdo, kdo ví, co já potřebuji? Samozřejmě, že není. I já sama na to stále přicházím a navíc se potřeby přeci postupně mění. Takže můj život je moje odpovědnost. Žádné rady ani stereotypy nemusí být pro mě vhodné. Ale to budu vědět pouze tehdy, když si na to přijdu.
K překonávání sebe nám může napomoct také otevřenost, upřímnost, rozhodnost, promýšlení, respekt, nabírání zkušeností a informací. Někdo by mohl najít podněty v knize „7 návyků skutečně efektivních lidí“ (Stephen Covey), nebo ve filozofických směrech či náboženství. Někdo si na ty vhodné a jemu vlastní principy potřebuje přijít sám, třeba skrze své pozorování. Pro objevování a poznávání nejsou limity.
Při překonávání se a prožívání si života zjistíme, že na sebe nepotřebujeme být tvrdí, obviňovat se, ale ani hledat falešné důvody a nebo se vyhýbat příčinám svých výkyvů nebo když se nám cosi nepovede. Všechno je to pouze zkušenost, která není dobrá ani špatná, je to pouze zkušenost. Když se z ní poučíme, pak zkušenost splnila svůj účel a můžeme jít dál. Bez daného poznání se ale moc daleko nedostaneme, případně to jde velmi ztuha. Běžně se ženeme ze vztahu do vztahu, nebo bychom chtěli, ale nedaří se to, nemůžeme najít partnera nebo vztahy stále kolabují. Většinou je to z důvodů, že jsme se ani nepozastavili nad prožitou zkušeností, takže jsme ji neuzavřeli a jdeme za další. Vnitřně to víme, proto se nepustíme dál, případně narážíme na těžkosti. Ale i to si případně poznáme a snad v nějaký moment pochopíme, že se sami brzdíme svou dychtivostí. Zkušenost…
Mozek nám reprodukuje náš svět. Jak ho vidíme my, tak ho nevidí nikdo jiný. My jsme vlastními pány našeho mozku, pokud si to ovšem plně uvědomíme. Včetně pochopení, že i náš mozek lze ovlivnit externě, čímž může dojít k reakcím vnitřním. Stejně jako jídlo nás může ovlivnit. I špatné jídlo může ovlivnit mozek a naše nálady, někdy toxicita ve střevech může být příčinou deprese. Proto si nemysleme, že náš mozek je nedobytný… Tělo má prostě své limity. Je potřeba vždy pracovat se všemi informacemi. Co popíráme nebo opomíjíme, tak se může stát zdrojem útoku, se kterým ovšem nepočítáme a může nás ohrozit.
Současnou technologií se měřením zjistilo, že náš mozek je bombardován 2 miliony bitů informací za sekundu, a přitom kapacita mozku je limitována schopností zpracovat pouze 137 bitů za sekundu. Což vysvětluje, že dva lidé popíšou situaci různě a přitom mají oba pravdu. Je pak možné říct, zda jeden z nich je „misinformátor“ nebo dokonce „desinformátor“? Nebo kdokoliv jiný? Kdo si to dovolí vůbec posoudit? My sami sobě můžeme být misinformátory či desinformátory, pokud k sobě nejsme upřímní… Jak C.G.Jung řekl: „Nejděsivější věc je přijmout se úplně“.
Náš mozek = náš svět = naše odpovědnost. Náš svět, tedy svět každého z nás, začíná i končí u nás samotných. Netušíme, jak druzí vidí jejich svět, nakolik co vnímají. Právě proto je otázkou, zda vůbec můžeme druhé posuzovat nebo dokonce soudit, či odsuzovat. Proto také není opodstatnění v hledání příčin našich vlastních nedostatků u druhých, nikdo nemůže za náš život, za naší existenci. To je pouze v naší vlastní režii. Hledáme-li řešení pro náš svět, můžeme ho najít u druhých? Také ne, řešení je zase pouze u nás samotných, přesněji řešeno v nás samotných. Přes přirozené stavy uvolnění, jako je meditace či hypnóza, se můžeme naučit se napojovat na své nitro a jednoduše se dostávat k těmto odpovědím.
Buďme na sebe i na druhé vlídní.
L. Rendlová, Klid emocí a mysli
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.