Téma pomoci je obsáhlé, proto i podnětů k posouzení je více. Píši články, aby člověku daly podnět k úvaze. Není tak jednoduché najít správný poměr mezi pomocí a manipulací nebo mezi pomocí a nadbytečnými nároky, než jak se nám může zdát.
Možná je to i váš případ. Nebo možná ne. Pokud je, možná je to tak pro vás v pořádku… Anebo můžete vnímat, že vás již obdobná vlastnost či jednání omezuje, a vnímáte, že takto jednáte jakoby automaticky. Možná vám vaše jednání ubírá mnoho času, který pak nemáte na sebe. Pak následující řádky by pro vás mohly být podnětem k zamyšlení.
Je v pořádku, že tu jsme pro druhé a pomůžeme. Ale kde je hranice, kdy bychom ještě měli být nápomocni druhým, a kdy říct “ne”? Pokud nestále někomu “pomáháme” nebo děláme práci za ostatní, tak je potřeba si položit otázku, zda okolí naši pomoc vůbec potřebuje, nebo je ta potřeba pouze naše vlastní. Jiní dělají “vše” za ostatní a sami si nenechají pomoct. V každém případě extrém je daleko od vyrovnanosti nebo takového toho středu, kdy takové jednání nelimituje ani jednu stranu.
K odhalení pravé příčiny je často nutná notná dávka upřímnosti a poohlédnutí do naší minulosti. Nebojte, minulost dohání nás všechny. To je přirozené. Od narození, i před, vnímáme a zapisujeme si vše, obzvlášť, co na nás mělo silný dopad, ať už pozitivní nebo negativní.
Samozřejmě, že záleží jen na nás, chceme-li se postavit našemu jednání, které nás omezuje, a prolomit jej, nebo chceme-li ještě počkat a nabrat více sil, případně nechceme-li cokoliv udělat. Naše duše, či nitro, se vždy ozve, nejednáme-li právě v souladu s ní. Naše duše je věrná sama sobě, takže nám samotným. Naše duše ví, co je pro nás správné a z podvědomí či nevědomí se v těchto chvílích ozve. Někdy nevyslyšíme, protože možná nejsme zvyklí poslouchat náš vnitřní hlas, někdy můžeme mít plnou hlavu jiných myšlenek a někdy nechceme vynakládat energii ke změně. A pak jdeme proti sobě, proti naší duši. A tak může začít i řetězec událostí, kdy se nám třeba moc nedaří. A tak se zamotáváme do událostí víc a víc, a zdá se být obtížnější obrátit situaci k našemu prospěchu. Možná jste si také všimni, že jakmile jdete proti životu, je to mnohem těžší. Je naší zkušeností, kterou cestu si prožijeme. Díky prožitým zkušenostem, a to radostných i těžkých, nabýváme více poznatků. Na základě kterých můžeme především nové situace analyzovat rychleji a rozhodněji. Až po nabytí více zkušeností, se život může stát jakoby jednodušší. Z čehož vyplývá, že nicneděláním nenabudeme ani zkušeností, ani jednoduššího života.
Potřebujeme si uvědomit, že mnohé v našich životech je pouze na nás. Vyzrálý člověk by se neměl vymlouvat na minulost, ani třeba, že měl těžké dětství, a to ho stále ovlivňuje a podobně. V každou chvíli se sebou může pracovat a vnitřně se srovnat, ať už sám nebo s pomocí. Výmluva je stále výmluvou.
Můžete vyhledat pomoc, i u vašich blízkých. Často je pro nás ale vhodný pohled z venku, od cizí osoby, která vám může dát úplně jiný a čerstvý pohled na věc. Mnoho z nás takovou zkušenost již pravděpodobně má. Jinak řečeno, nikdy nevíte, kdo vám může pomoct. Samozřejmě odbornější pomoc je nasnadě. Každopádně, druhá osoba by měla mít zdravý odstup, což znamená, že sám/sama tento problém nemá, že se nebude sám/sama “léčit” na vás. Nebo vám dávat rady, které vám dle nich určitě pomůžou. Pak se ale nesoustředí, jak najít řešení pro vás. Správné řešení pro vás znáte pouze vy, odpovědi jsou ve vás. Bohužel, ani profesionální praxe se tomuto způsobu (ne)řešení nevyhne. Ale všichni jsme lidé, všichni se učíme a poznáváme.
Skutečností je, že naše minulost, zvlášť dětství a mládí je plné silných zážitků, které nás tvořily a nadále v životech ovlivňují. Je to lidský proces, kterým procházíme snad všichni, zcela jistě není se za co stydět. Naopak. Je to přirozené. Všechny zkušenosti nás tvoří. Každého z nás. Z okolí rodiny, přátel i z praxe slýchám příběhy, které jsou opravdu silné, někdy až k neuvěření. Ale každý má ten svůj osud, není třeba lítosti. Všechno se nám děje z nějakého důvodu. Je jen na nás, jak moc se necháme kontrolovat situacemi či lidmi. Jak moc se necháme vyčerpávat.
Prvním krokem je potřeba si uvědomit, že nás cosi omezuje nebo kontroluje, a ovlivňuje nám již moc život. Takže identifikace. Někdy si ani po letech není snadné či možné vzpomenout na moment, který se stal tím prvotním bodem, odkdy vše začalo. Můžete sami začít nejaktuálnější situací, “zkouknout” ji zpětně znovu, přehrát si ji v hlavě i s pocity a následně hledat další a další situace dál do minulosti. Hledejte spínače vašich reakcí, jmenovatele, cokoliv je těmto situacím společné. Naše nitro, či duše, tyto jmenovatele zná, takže půjdete-li s citem ke svému vnitřnímu hlasu a budete mu naslouchat, brzo budete znát odpověď i vědomě. Pomůže vám hluboké prodýchání, možná muzika beze slov, nebo pohyb či posezení v přírodě. Příroda je v rovnováze, “vnímá” nás jako součást, neposuzuje nás, a proto je nám v přírodě tak dobře a je to přirozené místo k napojení na naše nitro. Můžete si najít jakýkoliv způsob uvolnění a zároveň k naprostému soustředění. To je základ meditace i hypnózy, oboje člověku naprosto přirozený stav. Jako vše to jen potřebuje trénink, dle vašeho vlastního tempa a do té míry, kdy je pro vás příjemné a pohodlné.
Podíváme-li se na pomáhání, které omezuje, pak jde o pomoc v nadmíře. Nadmíra až extrém je nezdravý, z dlouhodobého hlediska. Jestli jste připraveni, alespoň na 80 % pokořit toto omezení, tak si můžete projít následující vodítka.
Mám pro vás pár otázek, které by bylo dobré si napsat, a zapsat i odpovědi a postupně pracovat krůček po krůčku. Současně si můžete napsat, co se vám nelíbí, co chtěli byste změnit a jak byste chtěli, aby bylo vaše jednání jiné. Můžete se k odpovědím v průběhu času vracet, a sledovat, co se už změnilo. Pokud ne, možná je ještě jiný jmenovatel, který je potřeba najít.
Potřebujete pouze sebe a upřímnost k sobě samé/samému. A snad papír a tužku. Než začnete, můžete zavřít oči, zhluboka a ve vašem přirozeném tempu se prodýchejte, a vybavte si situaci, kdy jste někomu automaticky pomohli, byť jste úplně nechtěli nebo vám to ve finále zkomplikovalo život. Mohou to být také situace, kdy jste v nějaký moment začali litovat, že jste pomohli. Nebo naopak takové situace, když si vše radši děláte sami, a přitom si za každou cenu nenecháte pomoct. Tyto situace si můžete zapsat, včetně vašich pocitů, které vám vyvstali, jak jste si situaci vybavili, můžete si také napsat dobu udání, okolnosti i osoby, které byli situací také ovlivněny. Pak opakovaně popsané situace prohlížejte, pozorujte a dumejte nad nimi. Přemýšlejte o možném společném jmenovateli, tj. co propojuje všechny situace. Co spouští vaše jednání? Koho a jak vaše jednání neovlivnilo dobře? Víte, jak vaše jednání ovlivňuje druhé? Pokud nevíte, tak si to zjistěte. Jmenovatel vám pak může pomoct se v budoucnosti zachovat jinak a třeba vhodněji.
Jen připomenu, že nejsme-li k sobě upřímní, jdeme proti sobě a opravdu toho moc nevyřešíme, jen se spíš budeme motat stále v tom samém bludném kruhu.
Můžete si také projít a odpovědět na následující otázky, dle relevance k vaší situaci:
- Co vám pomáhání dává?
- V čem vám narušuje život?
- Jak moc vám narušuje život?
- Jaký má na vás dopad vaše pomáhání?
- Jaký má dopad vaše pomáhání na váš život osobní?
- Jaký má dopad vaše pomáhání na váš profesní život?
- Z jakého důvodu potřebují ostatní, abyste jim pomáhali?
- Jak víte, že vaši pomoc opravdu potřebují?
- Jak víte, že druzí nepotřebují žít jejich vlastní život?
- Jak víte, že druzí nemají právo mít jejich vlastní zkušenosti?
- Jak víte, že druzí nepotřebují mít ty zkušenosti, které jim berete právě vaší pomocí?
- Jak si mají přijít na jejich vlastní zkušenosti, když vaší pomocí děláte práci za ně
- Jak víte, že je správné žít jejich život a dělat za ně jejich práci?
- Žijí druzí váš život?
- Dělají druzí práci za vás?
- Co by vám druzí vzali, kdyby vám neustále pomáhali?
- Dýchají druzí bez vás?
- Budou druzí žít svůj život i bez vaší pomoci (té už omezující)?
- Jak jim můžete pomoct, aby vás to neomezovalo?
- Z jakého konkrétního důvodu potřebuje daná osoba, abyste za ní všechno dělali?
- Jak víte, co daná osoba skutečně potřebuje?
- A co VY skutečně potřebujete?
- Jak vysoké nároky máte na sebe?
- Může vůbec vaše nároky, které máte na sebe, splnit kdokoliv jiný?
Neměli bychom ani brát druhým možnost nabýt zkušeností, ať už jsou to děti či dospělí, protože všichni se neustále vyvíjíme. A to oboustranně, tudíž můžeme jít směrem progrese nebo degenerace. A když už dáme příležitost druhým, proč ji nedat také sobě, a třeba si od svých nároků také ulevit…? Dejme prostor ostatním a dáme prostor sami sobě.
Upřímná a otevřená komunikace, s respektem a lidskostí, může být nejjednodušším řešením mezilidských přešlapů. Upřímný a otevřený pohled do sebe je krokem, který vždy můžeme udělat.
Možná žijeme v domněnce, že si nezasloužíme pomoc. Ale to nám řekl kdo?! A pokud řekl, jak on/ona může vědět, co si zasloužíme či ne? Nebo z jakého důvodu si my myslíme, že jiní si pomoc zaslouží a my ne? Možnou zakořeněnou myšlenkou o nezásluze je zmiňovaný silný zážitek v minulosti. Pokud nechceme vyhledat pomoc či podporu, sami se můžeme rozhodnout, že od této chvíle budeme jiní. Byť začneme pomalu, zlehka, postupně. Opět dle našeho vlastního tempa. Nic se nestane tak úplně samo, ani se nic nemá tlačit a lámat přes koleno, už vůbec ne raněná duše.
Náš život je o poznávání, o nabývání zkušeností. Ale znamená to, že by člověk měl být otrokem své minulosti, budoucnosti a tím i přítomnosti? Nebo být otrokem nás samotných? Ulevme si od té tíže, kterou jsme našemu životu kdesi a kdysi přiřadili. Co takhle sem tam ubrat v oblastech, kde jedete stále naplno a sem tam trochu přidat pozorování svého chování? Možná pak najdete snáz svou rovnováhu.
L. Rendlová, Klid emocí a mysli
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.